Znáte ten pocit, když v mechu zahlédnete nádherný hřib s citronově žlutou nohou a kloboukem, který se při dotyku zbarví do modra? Většina houbařů okamžitě znejistí a začne vzpomínat na varování babiček o ďábelském hřibu satanu. Přitom právě hřib kříšť, lidově zvaný modrák, je jedlý a kulinářsky velmi ceněný. Proč se tedy i ostřílení mykologové někdy zdráhají ho sbírat? Odpověď je jednoduchá – jeho vzhled je matoucí a záměna s jedovatým satanem může mít nepříjemné následky. Pojďme si proto ukázat, jak tyto dva druhy od sebe spolehlivě odlišit.

Základní pravidlo je přitom překvapivě jednoduché: řez a vůně. Když hřib kříšť rozkrojíte, jeho dužina okamžitě zmodrá, a to velmi intenzivně – někdy až do tmavě indigové barvy. Tato reakce je rychlá a výrazná, zatímco u satana dužina mění barvu jen mírně, obvykle do růžova nebo slabě modře, a to s velkým zpožděním. Klíčová je také vůně. Čerstvý modrák voní příjemně, lehce ovocně nebo po houbách, kdežto hřib satan má nepříjemný, štiplavý zápach, který někteří přirovnávají k hnijícímu masu. Pokud si nejste jistí, přivoňte si k řezné ploše – to vás nenechá na pochybách. Pro bezpečné určení si můžete pomoci i detailním popisem na webu Hřib kříšť, kde najdete fotografie a další rady.

Dalším rozlišovacím znakem je barva rourek a pórů. U modráka jsou v mládí žluté, později olivově zelené, a na řezu se barví do modra. Satan má roušky nápadně červené, oranžově červené až krvavé, a i když je mladý, jeho klobouk je spíše šedavý nebo bělavý s olivovým nádechem. Zatímco modrák roste především v jehličnatých lesích, často pod smrky a borovicemi, satan preferuje teplé listnaté háje a vápnité půdy, kde se vyskytuje vzácněji. Pokud tedy najdete podobný hřib ve smrčině, téměř jistě to bude kříšť. Přesto platí: když máte sebemenší pochybnost, houbu nechte v lese. I zkušení mykologové se shodují, že prevence je vždy lepší než riskovat zdraví.

Nakonec si shrňme, proč se bát modráka nemusíte. Jeho modrání je přirozená oxidace látek na vzduchu, podobně jako u hřibu koloděje nebo kováře, a nemá nic společného s toxicitou. Po tepelné úpravě je plně jedlý a mnoho houbařů ho považuje za delikatesu. Stačí si osvojit tři jednoduché kroky: podívat se na barvu rourek, přivonět k řezu a sledovat rychlost modrání. Když tyto znaky zkombinujete, záměna se satanem je prakticky nemožná. A pokud si přesto nejste jistí, vezměte si s sebou atlas hub nebo si porovnejte fotografie. Houbaření má být radost, ne strach – a modrák je toho důkazem.